Filozofie uměřenosti

Většina z nás má ráda jednoduchá řešení. Vždyť život je složitý dost, tak objeví-li se pro danou oblast vyhovující jednoduché řešení, jsme rádi.

Bohužel docela často opravdové jednoduché řešení neexistuje. Jednoduché řešení nás v takový okamžik vrhá do extrému. Krajní polohy bývají dobře definované, ale málokdy nám přinesou štěstí.

A přesně to je jádrem tohoto textu. Snaha zastat se aristotelské střední cesty. Vyjádřit, že mezi krajními polohami je spousta možností, kterými se můžeme vydat.

Než se dostanu k tomu opravdu důležitému, dovolím si ještě krátkou noticku k názvu tohoto textu. Filozofie uměřenosti. Je pravda, že termín filozofie je dnes poněkud nadužíván. Na jedné straně tu je filozofie na akademické půdě, o které toho většina lidí mnoho netuší, na straně druhé deklarují svou „filozofii“ i výrobci toaletního papíru, pokud ji nemá i sám toaletní papír.

Já si zde dovoluji toto slovo používat v hodně archaickém smyslu, po vzoru antických škol, jako návod na lepší, možná šťastnější, život. A jak už si uvědomovali antičtí filozofové, filozof učí, jak si myslí, že by se mělo správně žít, jak se on snaží žít, ale nikoli to, jak sám žije. Protože reálný život nikdy není ideální.

Základy

Jádrem filozofie uměřenosti je poznání, že extrémy jsou málokdy čemukoli prospěšné. Asi všichni vyznáváme „nezabiješ bližního svého“, ale nebudeme vyčítat zabití někomu, kdo zabil v sebeobraně nebezpečného agresora. A to je zabití asi nejjednoznačnější příklad vůbec, který doufejme nebudeme muset nikdy řešit. Co teprve běžné, častější situace?

Přitom extrémní polohy se nám vnucují všude kolem nás. Podle jedněch jsou muži a ženy bytosti z různých planet, které spolu nemají nic společného, podle jiných jsou úplně stejní a hledání rozdílů mezi nimi je společenská stigmatizace a sociální konstrukt. Podle jedněch je individuální právo a svoboda největší hodnotou, podle jiných je ideálem služba společnosti, lidstvu, kde jedinec je jenom kamínkem ve zdi společenství.

Jakoby neexistovaly střední polohy. Ale než se k nim dostaneme, podívejme se na to jací, my lidé, jsme.

Každý z nás, každý člověk je zároveň jedinečný, žádní dva lidé nejsou zcela stejní, ale zároveň jsme si podobní. Máme přibližně podobné fyzické parametry, měříme typicky něco mezi metrem a půl až dvěma, míváme dvě ruce, dvě nohy. Máme podobné základní potřeby, jíst, dýchat, spát, potřebu sociálního kontaktu, seberealizace, uznání.

Můj pohled, a pohled filozofie uměřenosti, vidí člověka jako kombinaci mnoha různých vlastností, aspektů, stránek, jakkoli to chceme nazvat. A my všichni jsme kombinací různých hodnot těchto stránek. Všichni máme do určité míry všechny tyto vlastnosti, ale lišíme se v jejich hodnotách, v jejich míře.

Je to jako když mají rodiny své rodinné recepty na vánoční bramborový salát. Výchozí suroviny jsou přibližně stejné, brambory, zelenina, sůl, koření… Přesto každý z nich chutná jinak, a to někdy velmi odlišně. Je to dáno kombinací ingrediencí, jejich poměrem a jejich množstvím.

A stejné je to s lidmi.

A proto, že jsme různé kombinace vlastností, je také nemožné se snažit o absolutní řešení pro všechny. O krajní polohy. Dobře je to vidět například na psychologických technikách pro koncentraci, uklidnění, zlepšení nálady. Žádná z nich nefunguje jako zázrak absolutně pro všechny. Na druhou stranu, když těmto technikám dáme opravdovou šanci a budeme je chvíli zkoušet, je dost pravděpodobné, že najdeme takovou kombinaci, která nám může pomoci.

Jsme zase u toho: protože jsme jedinečná kombinace vlastností, každý z nás potřebuje i jedinečnou kombinaci řešení.

Ve srovnání s bramborovým salátem je u živých bytostí jeden obrovský rozdíl, a to je dynamika. Naše kombinace vlastností není daná jednou provždy. Samozřejmě, některé vlastnosti ano, ale řada jiných se může během času měnit. Většinou nijak zásadně, ale přesto. A i když se několik ingrediencí změní jen malinko, najednou je výsledek úplně jiný.

Doporučuji-li zlatou střední cestu, znamená to snad, že doporučuji jít s davem? Potlačit svou individualitu? To určitě ne.

Jsme různé kombinace vlastností. A proto i naše střední cesty v každém z těchto aspektů jsou jiné. A výsledná, naše vlastní střední cesta, která je jejich kombinací, je pak teprve naprosto unikátní.

Co říkám je, abychom byly jedineční, nemusíme jít za každou cenu extrémem.

Já to rád přirovnávám k široké cestě. Představme si širokou cestu, která reprezentuje jen jeden lidský aspekt. Kolem cesty jsou hluboké rigoly.

Netřeba chodit rigolem. To neznamená, že musíme jít všichni středem cesty v řadě za sebou jakou housata. Někdo může jít u kraje, někdo u středu, někdo jet na kole, na koloběžce, na koni, někdo autem. Někdo může běžet, někdo se může courat. Někdo může stát a bavit se.

Těch možností je mnoho, a opravdu není potřeba se brodit ve škarpě na kraji, abychom se odlišili.

Uměřenost prakticky

Jedna věc je teorie, ale jak filozofii uměřenosti naplňovat v životě?

Učení se

Jedna z oblastí, kde je dobré uměřenost praktikovat je učení se. Ať už na škole, na zkoušku, nebo i mimo ní při učení se nějaké schopnosti, kterou potřebujeme pro práci nebo do života. Jedna extrémní poloha je neučit se, a doufat ve štěstí nebo že nám to půjde samo sebou. Jak moc tento přístup nefunguje je jasné. Druhý extrém je pak snaha znát opravdu vše. Přečíst všechny knihy, všechny články, všechno si zapamatovat, spočítat všechny příklady a tak. Ani tento přístup nemůže vést k úspěchu, protože je jen málo oblastí, kde bychom se mohli naučit všechno.

Jak z toho ven? Je dobré si na začátku stanovit rozumnou míru znalostí, kterou potřebujeme. A k ní směřovat. Stanovit si například dopředu seznam literatury, kterou potřebujeme přečíst a tu již nerozšiřovat. Stanovit si časový harmonogram. Smířit se s tím, že nepotřebujeme a ani nedokážeme umět a znát všechno.

Získávání zkušeností

Tohle je velmi podobné předchozímu. Ale zatímco v části o učení jsem měl na mysli především teoretické znalosti, zde mám na mysli praktické zkušenosti získávané tím, že jdeme ven a něco zkoušíme. To se týká samozřejmě spíše oblastí, jako je podnikání nebo umění. Jistě existují profese, jako je lékař nebo pilot, kde nabírání schopností tím, že to zkoušíme tak dlouho, dokud to nezačne vycházet, není to pravé.

Někdy se říká, že lidé, kteří jsou právě třeba v podnikání úspěšní, se nebáli riskovat a mají za sebou spoustu neúspěšných pokusů, kdy se spálili.

Zase i tady je třeba nalézt tu zlatou střední cestu. Na jedné straně nemá smysl jít do všeho bezhlavě a bez znalostí, na druhou stranu podnikání nebo umění nejsou oblasti, kde nám libovolné množství načtených mouder, byť by byly sebepravdivější, zaručí úspěch.

Navíc je velký rozdíl mezi tím, o něčem číst, něco zkoušet třeba pod dohledem, a něco dělat reálně na vlastní triko.

Zdraví

Ať už se jedná o výživu a různé diety, sport a podobně, to je přesně oblast, která je plná extrémů. Je zde spousta lidí, kteří vám budou tvrdit, že člověk nesmí ani gram třeba cukru, protože je to strašlivý jed. Nebo umělá sladidla, nebo barviva, maso, luštěniny, káva, alkohol, cokoli. Nebo naopak, že bez masa nemůžete být zdraví.

Realita je taková, že většina potravin je v rozumné míře prospěšná, nebo alespoň nezávadná a v jednostranném přebytku nám může ublížit.

Podobné je to u sportu, u jógy a dalšího. Zejména lektoři a trenéři většinou svůj sport milují. Což je v pořádku. Ale je to jejich život, ne váš. Lektoři, trenéři, ale i nadšení kamarádi mají občas problém pochopit, že vy máte běhání rádi, ale jste spokojeni s tím, jak běháte teď a už se nechcete dál posouvat. Že rádi chodíte na jógu, nebo si zalézt na skálu, ale že to není celý váš život a že jste už spokojeni s tím, jak je to teď.

Úvahy spíše filozofické

Ženy a muži

Jak jsem zmínil v úvodu, nepřijde mi správný pohled na muže a na ženy ani jako na dvě odlišné rasy, ani jako stejné, bezpohlavní krabičky. Pravdivější pohled je někde mezi tím.

Společnost

Vztah jedince k celku, ke společnosti tradičně variuje mezi dvě krajními polohami: absolutním kolektivismem a absolutním individualismem. Absolutní kolektivismus, kdy jedinec neznamená nic, a je povinen se obětovat společnosti, je velmi typický pro období válek, chudoby, hladomorů a epidemií nemocí. V situacích, kdy takové jednání vlastně zachraňuje přežití lidstva. Společnost může být představována státem, diktátorským režimem, radikálními církvemi a podobně.

Naopak v situacích hojnosti nemají lidé touhu obětovat svoje štěstí a spokojenost, protože to nepotřebují. Zdůrazňuje se individualita a někdy až přesáhne do absolutní polohy. Tohle je do velké míry aktuální situace bohatého západu, tj. i nás. Cítíme jakýsi nárok, požadavek vůči společnosti žít si život podle sebe, dokonce, jakoby nám to společnost byla povinna umožnit. A zároveň jsme my neměli mít žádné povinnosti vůči společnosti. Svoboda jedince, nezávislost jedince je glorifikována jako nejvyšší hodnota.

Absolutní individualismus, který pak preferuje jedince i před rodinou, lze vidět i jako úpadkové, dekadentní uspořádání společnosti, neboť taková společnost se rozpadá a ztrácí čistě biologickou schopnost reprodukce. Což lze dobře dokladovat na současném demografickém vývoji v západním světě.

Vůbec se necítím v pozici, že bych vám měl radit, jaká poloha je správná. Jediné, co říkám je, že ani jedna z těchto extrémních variant mi správná nepřijde. Jsou situace, kdy má smysl se obětovat pro společnost, a většina z nás obdivuje třeba válečné hrdiny, jsou situace, kdy je ale potřeba myslet na sebe a jít si za svým. Je také dobré si uvědomovat, že společnost není povinna nikomu zajistit štěstí, společenskou prestiž, ani obživu. A chci-li něco od společnosti, lze očekávat, že vůči společnosti budu mít i povinnosti.

Související

Něco málo o původní Aristotelově zlaté střední cestě se lze dočíst na anglické Wikipedii.

V biologii lze za ekvivalent zlaté střední cesty považovat koncept hormeze. Vlastně jde o to, že určité látky mohou být v malém množství příznivé a ve velkém škodlivé.